(..) Mullerdóm nemá dveří ani oken. Je těžko se do ně­ho dostat a těžší z něho vyváznout. — Nemá spojení se světem, třebaže z něho vyrůstá. Tak střeží Muller svoje podlé tajemství…«

Stařec se zamlčel.

»Řekni, kdo jsi,« naléhal Brok, »proč tě tu vězní? Což nejsi již dosti uvězněn slepotou? — Jak se jmenuješ?«

Stařec rozevřel dlaně. Bylo na nich vypáleno číslo 794.

»Nemám jiného jména mimo toto číslo… Pochá­zím z osmého náboru dělníků, kteří dovršili 800 pater Mullerdómu. Všichni, kdož stavěli tuto prokletou věž, oslepli do pěti let. Solium, obsažené v betonu, vyzařuje na slunci a pustoší lidské oči. Celá naše stopatrová kolonie je obydlena slepými. Jsou to bývalí zedníci a políři Mullerdómu!«

»A čím vás tu krmí?«

Stařec ukázal na stůl. Vedle džbánu s vodou ležela tam krychlička, zaobalená v celuloidovém reklam­ním papíře se značkou Okka. Nebyla větší nežli kost­ka cukru. Brok ji rozbalil a ochutnal špičkou jazyka: Popel, dřevo, kámen… Neměla vůbec chuti.

»To je naše snídaně, oběd i večeře. Vylisovaná tresť živných látek, které potřebuje lidské tělo na je­den den. Ale ještě něco je obsaženo v těch kostkách, co Muller do nich úmyslně dává, aby potlačil naše mužství. Chce zničit v člověku onu zázračnou šťávu, která rozněcuje oči muže po ženě a ženy po muži a která činí povrch lidského těla se všemi výběžky a záhyby ostrovem blaženosti, v němž se splňuje sen o ztraceném ráji. — My nevíme, co je to láska, proto jsou naše dni tak dlouhé a není budoucnosti, kromě smrti. Nemáme chuti ani hladu, nemáme přání ani snů, mimo jeden: a to jest úžasná touha, která nás mučí, a kterou nám nemůže vyrvat ani bůh Muller! Je to touha — po smrti! Každé naše probuzení zna­mená hrůzu a celý den je jedinou touhou po lůžku, po spánku, po smrti! Tisíce a tisíce po ní touží. Po jedné tiché, bezesné noci, z níž se již více neprobudíme…«

»A vyjíti odtud nemůžete?«

»Kam?« zeptal se stařec. — »Všude je tma. A kdybych i viděl, neuprchnu. Na schodišti číhá smrt hladem…«

»A kam vedou tato dvířka?« vyzvídal dále Brok, který si důkladně prohlížel celou světničku.

»Na chodbu. Na jejím konci je železná klec. Tudy možno přijít do páté čtvrti.«

»Co je tam?« (…)